Má se radikální levice účastnit voleb do Evropského parlamentu?

Nejen v ČR, ale i ve většině ostatních států EU platí, že volby do Evropského parlamentu přitahují jen málo pozornosti ve srovnání s “domácími” volbami. Odráží to jak zpravidla nízká účast voličům tak to, že ve většině států “evropským” volbám dominují spíše vnitropolitická témata, byť mohou – jako je tomu v případě “tématu migrace” u nás, být jakýmsi vnitropolitickým odrazem zahraničně politického vývoje.
Mezi levicově orientovanými voliči – a mám zde na mysli především tzv. radikální nebo systémovou levici – není situace nijak lepší. Ke všeobecné “psychologické” nechuti vůči “Bruselu” se zde často přidávají ještě ideologicky a logicky zdůvodněná kritičnost, pohled na EU jakořto nástroj kapitalistické globalizace a velkých nadnárodních korporací, a mnohdy i všeobecná skepse vůči parlamentní demokracii obecně a “demokratickému deficitu” v EU a výsledné malé váze Evropského parlamentu obzvlášť.

Otázka, položená v titulku, se tedy jeví na první pohled jako přirozená. Pokusím se však v dalším , vypořádat se dvěma častými argumenty a podpořit účast jak levicových stran, tak levicových voličů, ve volbách do EP.

Příliš málo sil na změnu. Často se argumentuje tím, že zastoupení levice je příliš slabé, než aby mohla mít reálný vliv na rozhodování EP. Omezíme-li se na politickou skupinu GUE/NGL (Skupina konfederace Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice, sdružující především zástupce “postkomunistických” stran), zdá se to být na první pohled skutečně tak (v současnosti se k ní hlásí 52 poslanců EP, tedy zhruba 7%). Je třeba ovšem zdůraznit, že levicově orientované poslance najdeme i v dalších politických skupinách (frakcích), především v Progresivní alianci socialistů a demokratů (v zásadě sociálně-demokratická frakce, druhá největší skupina se 191 poslancem) a ve Skupině Zelených/Evropské svobodné alianci, celkem 50 poslanců), jsou i mezi nezařazenými jednotlivci. Celkový potenciál levice je tedy nezanedbatelný; jinou otázkou je, nakolik a v jakých otázkách se levicoví spolanci shodují ve své hodnotové orientaci. Ve vztahu k nadcházejícím volbám je třeba říci, že předpovědi nejsou pro levici optimistické: především se předpokládají citelné ztráty v táboře sociální demokracie, možné mírné ztráty frakce GUE/NGL by mohly být kompenzovány obdobně malými zisky ve skupině zelených. Protože největší předvolební průzkumy naznačují největší zisky pro euroskeptický a kulturně konzervativní tábor (ať už bude jeho výsledné rozčlenění do politických skupin jakékoliv), je nanejvýš žádoucí, aby se levicově, ekologicky a humanisticky orientovaní voliči k volbám dostavili a tento nástup konzervatismu alespň částečně zmírnili.

Příliš roztříštěné síly. Tato výtka levici je nepochybně pravdivá. Stačí se podívat na složení zmíněné konfederace GUE/NGL. Různorodost v tomto směru je ovšem přinejmenším zčásti výsledkem voleb, a tudíž je těžké se na ni zlobit; tím spíše je obtížné ji změnit. Nepochybně se tím snižuje “akční potenciál” radikální levice, což mrzí zejména tehdy, je-li roztříštěnost výsledkem dobře známé tendence levice ke štěpení a “principiálním rozporům”. Na druhou stranu je právě praxe zmíněné politické skupiny, její konfederální charakter, respektující a tolerující nezávislost, a přitom v principu umožňující nacházet společná řešení a postoje, nejen možným vzorem např. pro českou radikální levici, ale také pravděpodobně jedinou cestou, která by mohla vést k intenyivnější integraci v rámci EU.


Škola levice. Chtěl bych v této souvislosti zmínit ještě jeden aspekt – vzájemné ovlivňování levice “staré Evropy” a nás, kteří jsme prošli odlišnou kulturní zkušeností “reálného socialismu”. Více než patnáct let působení ve struktuře Strany evropské levice, jejíž složení se do značné míry překrývá s GUE/NGL, mne přivedlo k osobnímu poznání, že tento “kulturní rozdíl” občas velmi ztěžuje vzájemnou komunikaci. Někdy se zdá, jakoby “západoevropská” a “východoevropská” radikální levice používala stejných slov, ale dávala jim jiný význam; jindy odlišné složení našich společností a odlišné problémy (resp. jejich odraz ve společenském vědomí) dost zásadně posunují priority levicové politiky. A při překonávání těchto nedorozumění a komunikačních “mezer” má vzájemné poznávání v rámci společného politického působení a společného řešení každodenních praktických problémů velký pozitivní dopad. Také proto by bylo dobré, aby co nejvíce levicových politických sil mělo možnost si takovu spolupráci “okusit naostro”, také proto stojí zato volit do Evropského parlamentu – i když se hlásíte k radikální levici.