Antonio Gramsci – trochu jiný marxista

Počátkem roku 2019 spouští SDS své nové webové stránky. Když jsem přemýšlel nad tím, jaké myšlenky by asi měla SDS v teoretických diskusích na české levici rozvíjet, vytanul mi na mysli především Antonio Gramsci.

Patřím ke generaci, které byl Gramsci prezentován podobně jako Julius Fučík – jako komunistický bojovník proti fašismu, jako mučedník, s jehož jednotlivými názory jsme však nebyli příliš seznamováni.

Gramsciho osudy jsou velmi zajímavé. Narodil se v roce 1891 na Sardinii a studoval na Turínské univerzitě v čase zvýšené industrializace a sociálních bouří. Patřil k zakladatelům italské komunistické strany a následně k bouřlivým diskutérům s Leninem. Při jednom návratu z Moskvy však byl Mussoliniho režimem uvržen do vězení a ještě před válkou zemřel. Ve vězení se ale věnoval intenzivně psaní a zachovaly se jeho Sešity z vězení, které byly do češtiny přeloženy jen částečně na přelomu 60. a 70. let.

Gramscimu byla cizí dogmatizace marxismu a každá marxistická ortodoxie: „Marx nepsal nějaký stručný katechismus, nebyl žádný Mesiáš, který by po sobě zanechal nějaký řetěz podobenství, kategorické imperativy, nesporné, absolutní, kromě kategorií času existující normy,“ tak polemizoval v článku o Marxovi, co je třeba interpretovat jako jasné odmítnutí zjednodušujícího marxismu-leninismu.

Gramsci byl samozřejmě do značné míry „leninistou“, protože na Lenina navazoval a Říjnovou revoluci chápal jako ústřední teoretický a politický orientační bod. Ale on šel zřetelně za Lenina a u jeho rozlišování mezi podmínkami v Rusku a těmi na Západě představoval jasné odmítnutí jednotných revolučních a socialistických modelů, které později platily po celá desetiletí a které bránily přijetí vhodných strategií pro sociální změny a rozvoj reálného socialismu.

Důležitý moment u Gramsciho je ovšem také chápání komunismu jako „integrálního humanismu“. Právě nedostatky reálného socialismu vedou přes všechna pozitivní hodnocení faktorů jako sociální zabezpečení atd. a přes zohlednění imperialistického tlaku zvenčí k závěru, že se v žádném případě nejednalo o „integrální humanismus“, i když je nezbytné rozlišovat mezi Stalinovou érou a pozdějšími desetiletími.

Gramsciho dědictví poskytuje významné poznatky pro budoucnost komunistického hnutí, najdeme u něj vlastně odpověď, proč reálný socialismus nakonec ztroskotal, a to kvůli „krizi hegemonie nebo krizi státu jako celku“.

Základní Gramsciho teze byla, že revoluce není dokončena jedinečnou událostí převratu, ale jako velmi rozporuplný proces pouze tehdy, pokud nová panující třída vykonává své panství suverénním způsobem a pokud je toto stabilní panství založeno na hegemonii, chápané a schvalované podřízenými třídami jako vedení.

To je ten klíčový moment – tedy vedoucí úloha komunistické strany, která není nadekretována zákonem, ale plyne samozřejmě z chování strany a jejího ukotvení ve společnosti.

Podle Gramsciho skončila buržoazní revoluce až zavedením parlamentní demokracie, tedy teprve ažž v roce 1871, přičemž zahájení revoluce datoval do revolučního roku 1789. Gramsci na tomto příkladu také dokumentoval schopnost vládnoucí třídy neustále obnovovat své panství a zároveň se bránit pokusům historicky nových tříd převést moc na sebe.

Z toho Gramscimu plynul závěr dlouhodobého chápání revoluce samozřejmě i pro komunismus jako „regulovanou společnost“. Gramsci odhadoval, že přechodné období bude „pravděpodobně trvat staletí“. Tolik času ovšem reálný socialismus nedostal. Socialismu se však za 70 let jeho existence nepodařilo najít potřebné odpovídající „přirozené“ formy panství. Ústředním problémem byl do očí bijící nedostatek občanské společnosti, která je podle Gramsciho vedle státu základní kategorií pro výkon panství stálou snahou o udržení a dosažení politické, ideologické a kulturní hegemonie.

Podle Gramsciho se výkon moci sestává ze dvou různých funkcí, z panství a z vedení, tj. hegemonie. Panství se vykonává proti těm, proti nimž se použije moc, tedy proti těm, kdo jsou vyloučeni z politické společnosti, avšak stále představují součást občanské společnosti. Hegemonie naopak vyrůstá z občanské společnosti a je politickým, duchovním, kulturním a morálním vedením ve společnosti, je to dosažený vliv na většiny. Hegemonie není nárokem, ale partnery schválenou, uznávanou vedoucí funkcí takové politické síly, která schopnost hegemonie vykazuje. Hegemonie spočívá v souhlasu, uznání, rovnoprávnosti a konsensu mezi těmi, které zahrnuje. Oproti tomu samo panství znamená i použití násilí. „Normální výkon hegemonie v klasicky stávajícím parlamentním režimu se vyznačuje kombinací nátlaku a konsensu, které jsou různě vyvážené, aniž by nátlak příliš převažoval nad konsensem, nýbrž naopak existuje snaha dosáhnout toho, aby byl nátlak vnímán jako konsensus většiny…“

A tady jsme asi u jednoho hlavních důvodů kolapsu reálného socialismu. „Na východě byl stát vším, občanská společnost nevznikla, neměla tedy ani formu“, takže Gramsci zformuloval ústřední poznatek pro Západ tak, že „stát je jen předsunutým zákopem, za nímž se ukrývá robustní řetěz opevnění a kasemat“. To ostatně dobře vidíme dnes kolem sebe: panující třída nemusí používat silové nástroje státu, po ruce jsou daleko sofistikovanější mechanismy.

Pro nás v SDS je krach reálného socialismu systémovým problémem. A Gramsci tuto pozici podporuje. Kolaps socialismu nemůže být vysvětlován nevědeckými a subjektivistickými teoriemi spiknutí jako zradou Chruščova nebo Gorbačova, ale ani než pouze vnějším tlakem soutěže systémů po roce 1917. Ten byl nepopiratelně přítomen a v žádném případě ho nelze podceňovat. Kdyby ale byl hlavním důvodem, Sovětský svaz by se byl zhroutil už v občanské válce nebo po nacistické agresi v roce 1941.

Pro Gramsciho potenciální interpretaci krachu reálného socialismu máme tyto jeho základní argumenty:

  1. Za reálného socialismu existoval problém nerozvinuté občanské společnosti. Celá společnost se jevila jako „znárodněná“, takže formování vlastní samostatné občanské společnosti pravidelně vedlo ke konfliktu s politickou společností. Moc byla nedostatečně podporována hegemonií, která by ve společnosti dominovala a která by se stále nově obnovovala.
  2. Gramsci zdůrazňoval, že i když třída „vykonává svou moc a vše drží pevně v rukou“ a vládne, tak i v takovém případě hegemonie i pak „musí nadále zůstat vedoucí“. Tak musí být koncipována například strana na vrcholu státního zřízení, které založila a režíruje. Situaci, kdy strana tento princip poruší a kdy ztrácí hegemonii, popsal Gramsci takto: „V určitém okamžiku své historické existence se sociální skupiny oddělí od svých tradičních stran, to znamená, že tradiční strany v této dané organizační formě, s těmito určitými lidmi, kteří ji tvoří, reprezentují a vedou, přestanou být touto třídou nebo částí třídy brány jako jejich výraz. Pokud se tyto krize projevují, je situace bezprostředně delikátní a nebezpečná, protože se otevírá prostor pro násilná řešení, pro činnost temných sil, ztělesněných charismatickými lidmi. A obsahem je krize hegemonie vládnoucí třídy, ke které dochází, protože vládnoucí třída je v některých politických věcech otřesena, třeba když se násilím vyžaduje souhlasem mas (jako ve válce), nebo jsou-li široké masy (zejména rolníků a maloburžoazních intelektuálů) náhle převáděny od politické pasivity k určité činnosti a úkolům, které představují ve své složitosti revoluci. Hovoří se pak o „krizi moci“, a to prostě znamená buď krizi hegemonie, nebo krizi státu v jeho složitosti.“
  3. Gramsci upozorňoval i na problém „byrokratického centralismu“. Tvrdil: „Hegemonní funkce nebo funkce politického vedení stran lze hodnotit z běhu vnitřního života samotných stran. V případě, že stát zřídí donucovací a represivní násilí právního řízení země, tak musí strany – představující dobrovolnou příslušnost elity k takovému řízení, které je považováno za typ kolektivního soužití, k němuž mají být vzdělávány celé masy – ukazovat ve svém samostatném vnitřním životě, že tato pravidla, právně zákonná ve státě, přijaly jako zásady morálního chování. V stranách se již svoboda stala nutností, a z toho vyplývá prvořadý politický význam (zejména politického vedení) vnitřní disciplíny strany.“
  4. Důležitý je i Gramsciho argument, že strana dělnické třídy „nemůže být vedena autoritářským požadavkem přicházejícím zvenčí, což platí jak pro čas, který předchází uchopení moci, tak pro čas, který tomu následuje“, protože „schopnost vést třídu není dána skutečností, že se strana za revoluční orgán třídy prohlásí, ale že se jí efektivně podaří spojit se se všemi částmi třídy jako součást této dělnické třídy.“
  5. Funkčnost politického systému za socialismu souvisí s rolí historického bloku, který Gramsci definoval a spojoval se stranickou politikou spojenectví. Šlo o určité předjímání uznání plurality subjektivních faktorů. S tímto pojmem se zabýval především v souvislosti s realizací hegemonie. Historickým blokem rozuměl společenský soubor, „jehož obsahem jsou materiální síly a formou ideologie, protože materiální síly nebyly historicky bez této formy srozumitelné…“ Jinými slovy jde o spojenectví určitých společenských a politických sil, řídících a řízených, s určitou ideologickou orientací, zakořeněnou v reálných sociálních strukturách a v produkčních vztazích.

Přiznávám, že jsem se s Gramsciho odkazem seznámil až dlouho poté, co jsme začali organizovat Spojenectví práce a solidarity. Je to škoda, mohlo nám to pomoci. Na druhou stranu je potěšující, že jsem nenašel žádný výrazný rozdíl mezi Gramsciho teoretickými vývody a našimi představami, i kdyžž jsme jim v minulosti nedávali stejné názvy.

Napsat komentář