Imperialismus jako období čekání na nového globálního hegemona

Vracím se tímto k mému dva roky starému článku, který se snažil nově interpretovat střídání epoch pomocí historických řad HDP vybraných států na základě parity kupní síly, pocházejících z práce prof. Maddisona z roku 2010. Jeho následovníci přišli v roce 2018 s vylepšením jeho metody určení HDP na hlavu. Jejich výsledky nemění nic na podstatě interpretace, jen trochu časově oddalují očekávané převzetí globální moci (impéria) novým hegemonem. Nová data jsou uvedena na konci článku.

Velká Británie se stala na počátku 19. století prvním globálním hegemonem, který politikou dělových člunů fakticky mocensky ovládal celou planetu. V průběhu 2. světové války převzaly od Velké Británie štafetový kolík globálního hegemona Spojené státy americké. Dělové čluny byly nahrazeny letadlovými loděmi. Podívejme se spolu krátce na historii, na hospodářské předpoklady globální hegemonie a na možné převzetí této úlohy Čínskou lidovou republikou.

Britská říše či Britské impérium byla největší koloniální říše v dějinách lidstva. Sestávala se z dominií, kolonií, protektorátů, mandátů a dalších teritorií, kterým vládlo nebo je spravovalo Spojené království, popřípadě jeho předchůdci. Byla to globální mocnost, ovládající téměř čtvrtinu povrchu zeměkoule – říše, nad níž „slunce nikdy nezapadá“. Významným faktorem byla skutečnost, že se do ovládaných zemí rozšířil anglický jazyk, právo a kultura.

Základy impéria byly položeny ve věku zámořských objevů od počátku 15. století do poloviny 16. století. Nad ostatními evropskými zeměmi začala Velká Británie dominovat zejména po sérii válek v 17. a 18. století, kdy převzala nadvládu nad Severní Amerikou a Indií. V roce 1783 skončilo první období impéria Americkou revolucí, když američtí osadníci odmítli platit daně anglické koruně. Spojené království (UK) se pak orientovalo na Asii, Afriku a na Pacifik, kdy po porážce Francie a po napoleonských válkách (1815) převzalo absolutní kontrolu jako námořní velmoc. Britská dominance, která měla charakter světového četníka, se následně nazývala Pax Britannica. Bylo to období 100 let relativního míru v Evropě.

Na konci 19. století se však situace začala pomalu měnit. Expanzivní a militantní politika se začala se zvýšenou měrou objevovat i u dalších evropských států. Koncem 70. let 19. století se poprvé objevil v anglosaské literatuře pojem imperialismus. Zavedli ho oponenti údajně agresivní a okázalé imperiální politiky britského ministerského předsedy Benjamina Disraeliho, ale rychle ho přejali jak jeho stoupenci (např. Joseph Chamberlain), pro něž imperialismus představoval politiku idealismu a filantropie, tak zásadní odpůrci celého kapitalistického systému, kteří k termínu imperialismus připojili makroekonomické vedlejší významy. Vyvrcholením takového přístupu byla práce Vladimíra Iljiče Lenina „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“ (1916), který v předmluvě u necenzurovaného vydání z roku 1920 píše, že imperialismus je „předehrou sociální revoluce proletariátu. To se od roku 1917 potvrdilo ve světovém měřítku“.

Leninovo pojetí nebylo všeobecně přijímáno. Termín imperialismus je dnes běžně používán jako pojem užívaný k označení velmocenské, dobyvačné, expanzivní a militantní politiky, vedené snahou o rozšíření vlivu jednoho státu nad jinými s cílem vytvoření velmoci nebo získání dominantního vlivu nad územím, na které si tento stát činí nárok z historických, nacionálních, náboženských, ekonomických nebo politických důvodů (přírodní bohatství, levné pracovní síly, strategické body). Toto pojetí se ovšem aplikuje i na růst a upevňování britského impéria.

Autor tohoto příspěvku je přesvědčen, že

  1. je vhodné používat jak pojem (globální) impérium, tak pojem imperialismus pro různé, na sebe navazující epochy světového vývoje;
  2. imperialismus je vhodné chápat obecně ne jako poslední, ale jako dočasnou epochu kapitalismu, kdy se začíná drolit globální moc aktuálního hegemona, kdy však nový hegemon ještě není dostatečně silný, aby nastolil svůj „světový mír“, tedy aby začal udržovat a rozšiřovat své impérium;
  3. imperialismus může být posledním stádiem kapitalismu, pokud podmínky k jeho opuštění plně nastanou v lůně systému nového hegemona;
  4. impérium je období, kdy ostatní státy, ale i jiné instituce akceptují dominantní postavení hegemona a kdy existuje struktura centra, semiperiferie a periferie;
  5. jak imperialismus, tak impérium mají svůj základ v makroekonomii kapitalismu.

Podívejme se nyní na dlouhodobý vývoj hospodářských charakteristik dvou minulých globálních hegemonů. Ekonomická mohutnost států se často charakterizuje hrubým domácím produktem (HDP). Pokud však chceme porovnávat státy v delším časovém období, narazíme jednak na inflaci, jednak na místní a časové změny používané metodiky charakterizace stavu ekonomiky států. Pro potřebu tohoto článku konstatujme, že tyto problémy lze v určité míře překonat metodikou stanovení HDP na základě parity kupní síly, která se s výhodou použije, chceme-li porovnávat mezi sebou různé státy. Údaje zde uvedené pocházejí z práce prof. Maddisona, který zemřel v roce 2010. (http://www.ggdc.net/maddison/oriindex.htm)

Podívejme se nyní na vývoj HDP Spojeného království a Spojených států amerických (USA) na přelomu 19. a 20. století. Následující obrázek vám přiblíží pohled na vývoj HDP v jednotkách mezinárodních dolarů roku 1990 podle Geary-Khamisovy (GK) metodiky.

Všimněte si, že již kolem roku 1875 předhánějí USA díky svému vyššímu průměrnému růstu ekonomicky Spojené království. Vojensko-politicky svého rivala bezprostředně neohrožují, ale ostatní státy – včetně ekonomicky a vojensky rychle rostoucího Německa – začínají cítit, že dominance UK slábne. Samotný hegemon si začíná být vědom toho, že nemusí být schopen ubránit jak své centrum, tak své impérium jako celek.

Během 19. století praktikovalo UK na mezinárodní půdě politiku „skvělé izolace“ (splendid isolation), kdy se zásadně neúčastnilo koalic utvářených ostatními evropskými velmocemi a kdy udržovalo silou celý systém mocenské rovnováhy. Tím bránilo ostatním velmocem v dosažení dominance a ohrožení impéria. Ekonomický růst USA, sjednocení Německa v roce 1871 a následný vznik Trojspolku Německa, Rakousko-Uherska a Itálie v roce 1882 však vedl UK k opuštění této politiky. UK podepsalo nejprve v roce 1902 alianci s Japonskem a následně i dohody v Evropě, které vyvrcholily vznikem Trojdohody mezi UK, Francií a Ruskem v roce 1907.

Vraťme se nyní k ekonomice. První světová válka znamenala výrazné oslabení všech evropských států včetně UK. UK muselo použít všechny své finanční rezervy a dále se vysoce zadlužilo u USA, které se staly hospodářským vítězem první světové války. Průběh války se neprojeví poklesem HDP, protože roste výroba a válečná spotřeba – byť na úkor spotřeby obyvatel – také díky práci jinak hospodářsky neaktivních vrstev obyvatelstva včetně žen a dětí. I to je vidět na předchozím obrázku.

Poválečný propad po přechodu na normální ekonomiku je lépe vidět, pokud použijeme pro vynášení hodnot HDP logaritmickou stupnici, na níž se exponenciální růst HDP jeví jako přímka. Takové zobrazení stejných hodnot, ale za delší časové období naleznete na dalším obrázku, kam jsme z důvodu další diskuse zanesli i relevantní data, týkající se Číny.

Na tomto obrázku je vidět dlouhodobě exponenciálně konstantní růst HDP u USA včetně propadu za Velké hospodářské krize a pozdějšího nárůstu během 2. světové války. Červená úsečka spojující data UK a USA u roku 1941 představuje 40%-ní rozdíl mezi HDP obou zemí. Toho roku podepsal americký prezident Delano Roosevelt Zákon o půjčce a pronájmu (anglicky Lend and Lease Act), který umožnil zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za životně důležitou pro obranu USA. Šlo především o UK, Francii a Sovětský svaz. UK a Francie fakticky smazaly svůj dluh později v rámci Marshallova plánu oficiálním přenecháním všech vojenských základen potřebám USA. Rok 1941 lze ale prakticky považovat za okamžik nástupu nového globálního hegemona.

USA budovaly a upevňovaly své globální hegemonní postavení a svůj Pax Americana celých 70 let. Ekonomický souboj se Sovětským svazem skončil jejich vítězstvím a rozpadem bloku socialistických zemí, které se neúspěšně bránily tlaku neoliberální globalizace. To ale není předmětem zájmu tohoto příspěvku. Podstatné pro nás v tuto chvíli je, že v sedmdesátých letech 20. století začala ekonomicky sílit Čínská lidová republika, jejíž HDP (spočtené přes paritu kupní síly) předstihlo USA oficiálně v roce 2014. Vývoj HDP Číny je na předchozím obrázku uveden zeleně.

Podobně jako při předchozím střídání globálního hegemona, ani tentokrát neznamená prvenství Číny ve velikosti HDP převzetí role hegemona. K tomu je nepochybně potřebná dostatečná ekonomická převaha, která najde svůj odraz i ve vojensko-politické převaze, ale i souhra podmínek, za nichžž může být pro minulého hegemona předání světové nadvlády přijatelné.

Při minulém předávání štafety hegemona musely nejprve proběhnout dvě světové války. Opakování tohoto scénáře by patrně znamenalo zničení lidské civilizace, jak ji známe. Je třeba ale také dále uvážit, že se podstatně změnily podmínky světového kapitalismu.

Kdybychom zcela hypoteticky předpokládali, že klíčovým faktorem převodu globální dominance je 40%-ní přesah HDP nového hegemona nad předchozím, nastala by tato situace – za podmínky ceteris paribus – kolem roku 2030, tedy za 15 let. Tento okamžik je na předchozím obrázku vyznačen polohou další červené úsečky.

Přijmeme-li autorem navrhované významové oddělení pojmů impérium a imperialismus, nutná podmínka příchodu nového hegemona je dnes splněna tím, že patrně skončila epocha impéria a začala epocha imperialismu. Nasvědčuje tomu zastavení neoliberální globalizace, opětovný nárůst významu národních států, jejich vymaňování se z imperiálních vazeb na USA a všeobecný neklid na mezinárodní scéně.

Nástup nového hegemona může být podmíněn i tím, aby měl nový hegemon také srovnatelný HDP na hlavu. To je v tuto chvíli chápáno jako patrně největší slabina Čínské lidové republiky. Podívejme se na tuto otázku blíže uvedením časových řad vývoje HDP na hlavu u obou minulých hegemonů i u potenciálního budoucího hegemona.

Z historického přehledu je vidět, že HDP na hlavu v USA překonalo tuto veličinu v UK při předávání štafety globálního hegemona. Obrázek ovšem také ukazuje, že HDP na hlavu v Číně může reálně překonat stav v USA právě v roce 2030.

Predikce v ekonomii je složitá záležitost. Zanedbává přirozeně faktory, které se v čase predikce ještě nestačily projevit. Na druhou stranu považuje autor svou představu o vývoji kapitalismu během posledních 200 let za vnitřně konzistentní a nabízí její převzetí ostatním.

Zdá se, že před námi je střídání globálního hegemona.

Stoupencům politické levice říkám: hlavu vzhůru!

Milan Neubert, 1. 12. 2016

Dodatek k 2. 3. 2019:

V roce 2018 přišli následovníci prof. Maddisona s vylepšením jeho metody určení HDP na hlavu na základě parity kupní síly a zveřejnili nové historické řady HDP na hlavu států jako v publikaci z roku 2010. Získali jsme tak rozšíření časových řad o zhruba deset let, kdy došlo k mírnému zmírnění růstu ekonomiky Číny. Žádná podstatná změna vývoje nenastala – čínská ekonomika jednoznačně předběhla ekonomiku USA. I podle odhadů Mezinárodního měnového fondu pro rok 2018 byl HDP Číny v aktuálních dolarech a v paritě kupní síly 25,238 bilionů US$ oproti 20,412 bilionům US$ samotných USA, tedy HDP Číny je o 24% vyšší.

Časový vývoj HDP na hlavu pro několik států do roku 2016 je uveden na dalším grafu, který je detailem a prodloužením grafu předchozího. Je na něm patrný propad v HDP v roce 2009 u všech států kromě Číny. Zdá se, že čínská ekonomika nebyla zasažena krizí kapitalismu podobně jako sovětské Rusko v době Velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let.

Tempo růstu čínské ekonomiky se poněkud zpomalilo – od počátku 80. let je na průměrné hodnotě cca 6% ročně oproti 1,7%, které vykazují USA. Tímto tempem by se bez nějakého katastrofického scénáře vyrovnal hrubý produkt na hlavu mezi USA a Čínou někdy kolem roku 2045.

Má dnešní klíčová otázka je, zda se v lůně systému přicházejícího hegemona Číny vytvářejí podmínky pro opuštění kapitalismu. V posledních letech sledujeme slábnutí liberalizačních tendencí čínské ekonomiky, Čína se patrně pomalu vrací k státně monopolní ekonomice. Podle Lenina ovšem „monopol je přechod od kapitalismu k vyššímu řádu“. Odpověď na mou otázku je však bez znalosti plánů a podmínek KS Číny nemožná

Milan Neubert, 3. 3. 2019

Napsat komentář